Františka Plamínková

Františka Plamínková 1875 - 1942 učitelka, politička, novinářka

Františka Plamínková se narodila do rodiny obuvníka jako nejmladší ze tří dcer. Byla učitelkou měšťanské školy, kde vyučovala matematiku, fyziku a kreslení. Od mládí se aktivně zajímala o situaci učitelek a bojovala proti jejich znevýhodňování, které viděla především v povinném celibátu, který jim znemožňoval vykonávat svou profesi po sňatku. Plamínková v tomto nařízení viděla nejen nespravedlnost vůči samotným učitelkám (učitelé žádným takovýmto omezením nepodléhali), ale i nevýhodu pro cellou společnost. Inteligentní a schopné ženy by podle ní měly být v mateřství podporovány, aby své schopnosti mohly předat svým dětem a mohla se tak pozvednout kulturní úroveň národa.

Plamínková se angažovala nejen v boji za práva učitelek, ale ženská práva obecně. Podílela se na vzniku Ženského klubu českého, který byl otevřen roku 1904 a kde působila jako programová manažerka a tisková mluvčí. Aktivity klubu byly různorodé a soustředily se na podporu vzdělání a práce žen. Klub pořádal osvětové a kulturní programy, např. přednášky, hudební večery, kurzy jazyků, fungovala tam i zprostředkovatelna práce a knihovna. Témata přednášek zahrnovala medicínu, hygienu, mravnost, historii, literaturu, školství, volební právo žen, dívčí vzdělání aj. Plamínková dokázala pro klub získat význačné odborníky své doby jako profesora Masaryka, lékařku Annu Honzákovou, Karla Kramáře, Alici Masarykovou, historičku Albínu Honzákovou, spisovatelku Terézu Novákovou a mnohé další. Ti všichni v klubu přednášeli bez nároku na honorář.

Františka Plamínková se podobně jako jiné feministky své doby aktivně zabývala otázkou volebního práva žen. Byla jednou ze zakládajících členek Výboru pro volební právo žen, který vznikl roku 1905. Díky aktivitě výboru se podařilo v roce 1912 zvolit první ženu do Českého zemského sněmu, jíž byla spisovatelka Božena Viková-Kunětická. Plamínková měla na toto zvolení rozhodující vliv, neboť právě ona jezdila po celé zemi, s vysokým nasazením pracovala po celou dobu kampaně a svým řečnickým umem si dokázala získat plné sály posluchačů.

Plamínková se věnovala rozsáhlé publicistické činnosti. Přispívala např. do Časopisu učitelek, Ženské rady, Času, Ženské revue, přednášela a vydávala publikace. Ve článku Výchova dívek (1907) kritizovala povrchní výchovu. Žena nebyla vnímána jako lidská bytost, ztrácela svou osobnost aby uspokojila muže a to vedlo ke ztrátě smyslu života a beznaději. Řešením byla změna pohledu na ženu:„Je nutno pochopiti a procítiti, dáti se proniknouti přesvědčením, že žena jest na prvním místě člověkem s duší schopnou vývoje a žádající si ho jako muž.“ Poukazovala na dvojí metr při výchově a hlásala: „Vzdělávejme obě pohlaví stejně, pokud lze, společně!“

Ve článku Za občanskou rovnoprávnost (1911) prosazovala volební právo žen, které bylo podle ní nutným historickým vývojem, součástí demokratizace. Volební právo zabrání ženám v občanské lhostejnosti: „Ale všechen zájem o ten veřejný život je na vodě a nebude trvale stoupající výchovné hodnoty, dokud nebude míti žena volebního lístku v ruce.“ Také uváděla pozitivní ohlasy ze zahraničí, např Wyoming v USA, kde díky ženskému volebnímu právu došlo k potlačení kriminality a zlepšení sociálních podmínek.

V publikaci Žena v demokracii (1924) kritizovala situaci žen i poté, co získaly volební právo a rovnost pohlaví byla zanesena do Ústavy. Ohrazovala se proti obavám z početní převahy žen v politice a snahám omezit jejich účast na samosprávě obcí. Dokládala, že ženy naopak získávají mandátů málo. Slabou účast žen vysvětlovala překážkami od mužů: „Ženám ovšem se nikdy nedá příležitost, aby se zapracovaly. Od nich se žádá, aby se předem osvědčily; jak a kde, jest hádankou. A přece nelze neviděti větší chápavosti žen, schopnosti přemýšleti a rozhodovati se v důležitých momentech.“ Kritizovala znevýhodňování žen ve státních službách, soudnictví i administrativě.

V práci O právu vdaných žen na výdělečnou práci (1934) reagovala na hospodářskou krizi, která ohrožovala právo vdaných žen na práci. Ženy byly na svých pracovních pozicích nechráněné a vytýkalo se jim, že berou práci mužům a že jsou stejně zaopatřeny manželem. Plamínková argumentovala, že mnohá manželství existenčně závisí na příjmu obou partnerů. Tyto návrhy navíc omezovaly lidskou důstojnost žen a vracely je do podřadného postavení.

Roku 1918 vstoupila Plamínková do národně socialistické strany a začala pracovat jako radní na pražském magistrátu. Byla inspektorkou průmyslových dívčích škol a členkou mnoha komisí zaměřených na sociální a kulturní práci. Starala se o lepší bydlení a zdravotní podmínky chudých, prováděla inspekce sociálních institucí, dohlížela na opravu historické části města (např. pražského orloje), obnovu muzeí a kostelů či opravu školních budov. Také na magistrátu prosadila stejné pracovní podmínky pro muže a ženy, zrušila celibát úřednic a zasadila se o přijímání právniček. Roku 1919 byl zákonem zrušen celibát učitelek, proti kterému bojovala celý život.

Roku 1923 založila Ženskou národní radu, nepolitickou nadstranickou organizaci, která měla hájit práva žen. Rada byla občanská iniciativa sdružující odbornice z různých sfér, které se zajímají o zlepšení postavení žen ve společnosti. Spolek vyvíjel jednak osvětovou činnost, jednak sledoval a připomínkoval zákony, aby nepoškozovaly ženy a neohrožovaly ústavně danou rovnost pohlaví. Rada také pořádala koncerty a výstavy, kde propagovala uměleckou tvorbu žen, a vydávala časopis Ženská rada. Plamínková jako předsedkyně ŽNR často jezdila do zahraničí na konference ohledně ženských práv, kde zastupovala ČSR a navázala mezinárodní spolupráci. Byla místopředsedkyní řady mezinárodních ženských organizací.

V roce 1925 byla zvolena senátorkou Národního shromáždění ČSR. Jako senátorka vždy hájila práva žen a dlouhodobě pracovala na reformě rodinného práva, které vycházelo z Občanského zákoníku z roku 1811 a podle kterého měl stále rozhodující postavení v rodině muž. Plamínková žádala zrovnoprávnění obou rodičů v otázce rozhodování o výchově dětí a zrušení podřízeného postavení ženy v rodině. Ve 30. letech byla součástí vládní delegace do Společnosti národů.

Roku 1931 byly díky ní postaveny Ženské domovy na smíchově. Ty zajišťovaly dostupné bydlení pracujícím ženám, jednalo se de facto o penzion pro dámy. K dispozici byly pokoje, jídelna, prádelna i společenská místnost.

Po rozpuštění Národního shromáždění Emilem Háchou v roce 1939 se naplno věnovala práci v Ženské radě. I za okupace díky ní vzrůstal počet přidružených spolků. Rada stále pořádala kulturní akce, ale také organizovala pomoc válečným uprchlíkům a odbojářům, přes radu se předávaly zprávy. Roku 1942 byla Ženská národní rada zrušena nacisty a Plamínková deportována do Terezína, kde byla 30. 6. zastřelena.