Františka Plamínková

Františka Plamínková 1875 - 1942 učitelka, politička, novinářka

Františka Plamínková se narodila do rodiny obuvníka Františka Plamínka jako nejmladší ze tří dcer. Vystudovala obecnou a měšťanskou školu a Ústav pro vzdělání učitelek v Praze. Po maturitě vyučovala v Táboře a  Soběslavi, od roku 1895 působila v Praze. V roce 1908 byla jmenována definitivní učitelkou měšťanské školy, kde vyučovala matematiku, fyziku a kreslení. Od mládí se aktivně zajímala o situaci učitelek a bojovala proti jejich znevýhodňování, které viděla především v povinném celibátu, který učitelkám znemožňoval vykonávat svou profesi po sňatku. Plamínková v tomto nařízení viděla nejen nespravedlnost vůči samotným učitelkám (učitelé žádným takovýmto omezením nepodléhali), ale i nevýhodu pro cellou společnost. Inteligentní a schopné ženy by podle ní měly být v mateřství podporovány, aby své schopnosti mohly předat svým dětem a mohla se tak pozvednout kulturní úroveň národa.

Plamínková se angažovala nejen v boji za práva učitelek, ale ženská práva obecně. Podílela se na vzniku Ženského klubu českého, který byl otevřen roku 1904 a kde působila jako programová manažerka a tisková mluvčí. Aktivity klubu byly různorodé a soustředily se na podporu vzdělání a práce žen. Klub pořádal osvětové a kulturní programy, např. přednášky, hudební večery, kurzy jazyků, fungovala tam i zprostředkovatelna práce a knihovna. Témata přednášek zahrnovala medicínu, hygienu, mravnost, historii, literaturu, školství, volební právo žen, dívčí vzdělání aj. Plamínková dokázala pro klub získat význačné odborníky své doby jako profesora Masaryka, lékařku Annu Honzákovou, Karla Kramáře, Alici Masarykovou, historičku Albínu Honzákovou, spisovatelku Terézu Novákovou a mnohé další. Ti všichni v klubu přednášeli bez nároku na honorář.

Františka Plamínková se podobně jako jiné feministky své doby aktivně zabývala otázkou volebního práva žen. Byla jednou ze zakládajících členek Výboru pro volební právo žen, který vznikl roku 1905. Členky výboru psaly články, pořádaly průvody, psaly petice a lobbovaly za ženské volební právo. Díky aktivitě výboru se podařilo v roce 1912 zvolit první ženu do Českého zemského sněmu, jíž byla spisovatelka Božena Viková-Kunětická. Plamínková měla na toto zvolení rozhodující vliv, neboť právě ona jezdila po celé zemi, s vysokým nasazením pracovala po celou dobu kampaně a svým řečnickým umem si dokázala získat plné sály posluchačů.

Roku 1918 vstoupila Plamínková do národně socialistické strany a začala pracovat jako radní na pražském magistrátu. Byla inspektorkou průmyslových dívčích škol a členkou mnoha komisí zaměřených na sociální a kulturní práci. Starala se o lepší bydlení a zdravotní podmínky chudých, prováděla inspekce sociálních institucí, dohlížela na opravu historické části města (např. pražského orloje), obnovu muzeí a kostelů či opravu školních budov. Také na magistrátu prosadila stejné pracovní podmínky pro muže a ženy, zrušila celibát úřednic a zasadila se o přijímání právniček. Roku 1919 byl zákonem zrušen celibát učitelek, proti kterému bojovala celý život.

Roku 1923 založila Ženskou národní radu, nepolitickou nadstranickou organizaci, která měla hájit práva žen. Rada byla občanská iniciativa sdružující odbornice z různých sfér, které se zajímají o zlepšení postavení žen ve společnosti. Spolek vyvíjel jednak osvětovou činnost, jednak sledoval a připomínkoval zákony, aby nepoškozovaly ženy a neohrožovaly ústavně danou rovnost pohlaví. Rada také pořádala každoroční koncerty, kde propagovala uměleckou tvorbu žen, a vydávala časopis Ženská rada.

V roce 1925 byla zvolena senátorkou Národního shromáždění ČSR.