Barbora Markéta Eliášová

(2. 11. 1874 Jiříkovice u Šlapanic – 27. 4. 1957 Praha)

Spisovatelka, překladatelka, učitelka, propagátorka česko-japonských kulturních vztahů a první česká cestovatelka kolem světa.

Život a profese

Narodila se jako nemanželské dítě Apolenii Eliášové, jméno otce není známo. Ve čtyřech letech osiřela a byla vychovávána na náklady obce Jiříkovice. Vliv na její vzdělání měl jiříkovský učitel Jan Hudeček, který E. půjčoval knihy ze své knihovny. Od čtrnácti let se živila jako posluhovačka ve Šlapanicích a později také v Brně. Zde posluhovala v rodině německé herečky, která jí umožnila se dále vzdělávat. Odjela s ní do Vídně, kde se učila anglicky a francouzsky. Po návratu z Vídně odjela do Prahy, kde studovala jazyky na soukromé jazykové škole. Absolvovala státní zkoušku z angličtiny, při níž se seznámila s univerzitním profesorem Václavem Emanuelem Mourkem. Manželé Mourkovi E. finančně podporovali na cestách po Anglii, Francii, Švýcarsku a Německu. Od roku 1905 vyučovala angličtinu a němčinu na několika pražských dívčích školách a ve školách Ženského výrobního spolku. V roce 1911 si po osobní tragédii, náhlé smrti svého snoubence, vzala roční dovolenou a začala cestovat. Celkem vykonala pět velkých zahraničních cest. Její první cesta směřovala přes Rusko a Sibiř do Japonska. Po první světové válce se vydala opět do Japonska, kde pracovala na československé ambasádě. Naučila se japonsky, přizpůsobila se tradičním zvykům a stala se první evropskou absolventkou ikebany. V Japonsku propagovala českou kulturu, přednášela na univerzitě a psala články o české kultuře do japonských časopisů. Po roce a půl se vrátila do Československa a do Japonska se znovu vydala v roce 1923. Během tohoto pobytu zažila 1. září 1923 velké zemětřesní, při němž zemřely stovky lidí. Přišla o všechny věci a byla nucena vrátit se do vlasti. V roce 1924 podnikla výpravu do Indie, na Jávu, do Austrálie a do Kapského Města. Její poslední cesta vedla opět do Japonska, ale navštívila tentokrát také Koreu. O prvních čtyřech cestách vydala cestopisy, ve kterých se zaměřuje především na otázku postavení žen ve společnosti různých národů a kultur. Poté do roku 1939 pracovala jako překladatelka na ministerstvu zahraničí v Praze. Během druhé světové války se aktivně podílela na domácím protifašistickém odboji. Po válce žila samotářským životem v Roztokách u Prahy. Na sklonku života o ni pečovala její bývalá studentka Eugenie Plíhalová, kterou E. ustanovila vykonavatelkou poslední vůle a odkázala jí celé své literární dílo. Část její pozůstalosti je uložena v Náprstkově muzeu v Praze a v muzeu ve Šlapanicích u Brna. Zemřela 27. 4. 1957 v Praze na Pankráci.

Dílo

Literární tvorba Barbory Eliášové je silně ovlivněna jejími cestami do zahraničí. Proslavila se především cestopisy a prózami pro mládež, v nichž se vyskytují hrdinky z exotických koutů světa. První cestopis Rok života mezi Japonci a kolem zeměkoule vydala v roce 1915 na vlastní náklady. Vystihuje zde různá úskalí cestování a nejdůležitější japonské zvyky a tradice. Druhý cestopis Dcery Nipponu aneb Několik kapitol o japonských ženách (1924) se zaměřuje na komparaci postavení žen ve společnosti starého a nového Japonska. Eliášová se zde zabývá vývojem vzdělávání žen, profesemi, které ženy mohly vykonávat, a jejich tradičními domácími povinnostmi. Cestopis se stává výjimečný podrobnou dokumentací pozvolné japonské ženské emancipace a komparací situace v Japonsku s domácími poměry. Své dojmy z velkého zemětřesení a jeho následků pro Japonsko zaznamenává v knize V Japonsku v dobách dobrých i zlých (1925). Japonské cestopisy uzavírá knihou Pod Karlem Perglerem: rok života na československém velvyslanectví v Japonsku (1929). Zde se vyrovnává s neshodami se svým vedoucím a nepřátelskými poměry na pracovišti. Jejím posledním cestopisem byl Rok na jižní polokouli (1929), v němž je zobrazeno prostředí a kultura v Indii, na Jávě, Bali, v Austrálii či v Kapském Městě. Vedle cestopisů vydávala také pohádky a legendy, ve kterých vystihla zvyky a ústní lidovou tradici Japonska – Z vlasti samurajů. Zkazky z Niponnu starého a nového (1922) a Japonské pohádky (1924). Dále se věnovala knihám pro mládež, v nichž vystupovaly především dívčí hrdinky – Letkyně Armila (1937), Sunae a Kétai (1940) či Huria hledá cestu do nebe. Příběhy novozélandského děvčátka (1941). Během života vydala tři cvičebnice anglického jazyka – Cvičebnice anglického jazyka pro školy (1909); First Reading Book (1919); Second Reading Book (1920) – a věnovala se také překladům z japonštiny – Namiko San (1922), z francouzštiny – Cesta ke štěstí a životnímu úspěchu (1934) a z angličtiny – Kouzlo ladné postavy (1935).

Dílo:

PAULÍK, Josef et al: Barbora Markéta Eliášová (1874–1957). Jiříkovice: Obec Jiříkovice, 2003. 16 stran.

PROCHÁZKOVÁ, Andrea: Barbora Markéta Eliášová, cestovatelka, spisovatelka. Přednáška z 23. září 2010 z cyklu Cestovatelé Moravy.

Zdroje:

Prostor - architektura, interiér, design. In: Prostor - architektura, interiér, design [online]. [cit. 2015-04-14]. Dostupné z: http://www.prostor-ad.cz/pruvodce/psever/roztoky/eliasova.htm

HEROLDOVÁ, Helena. Dějiny a současnost [online]. [cit. 2015-04-14]. Dostupné z: http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2005/12/ceska-zena-na-ceste-do-orientu-/

Barbora Markéta Eliášová. Wikipedie [online]. [cit. 2015-04-14]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Barbora_Mark%C3%A9ta_Eli%C3%A1%C5%A1ov%C3%A1

Český rozhlas [online]. [cit. 2015-04-14]. Dostupné z: http://www.radio.cz/cz/static/barbora-eliasova