Zdenka Hásková

Verze z 12. 5. 2016, 08:34, kterou vytvořil Hozovaj (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Stránka ve výstavbě
Inkwell icon - Noun Project 2512.svg Na této stránce se právě pracuje. Prosím needitujte tuto stránku, dokud na ní zůstává tato šablona. Předejdete tak editačnímu konfliktu. Jestliže uběhla od poslední editace doba alespoň dvou dnů, neváhejte tuto šablonu odstranit. Inkwell icon - Noun Project 2512.svg

(28. 5. 1878, Hradišťko u Štěchovic – 7. 11. 1946, Praha)

básnířka, prozaička, kulturní novinářka a překladatelka z jihoslovanských literatur

Život a profese

Zdenka Hásková se narodila v Hradišťku u Štěchovic, kde byl její otec řídicí učitel. Studia započala na gymnáziu Minerva (spolužačkou jí byla např. Alice Masaryková a Marie Komínková), maturitu poté dokončila na Akademickém gymnáziu (maturita roku 1889) a pokračovala studiem na pražské univerzitě, kde se věnovala přírodním vědám, dějepisu a literární historii. Disertaci úspěšně obhájila 21. března roku 1907 s prací Příspěvek k fylotaxii rostlin (vedl ji prof. Dr. Novák). Už na vysoké škole se aktivně podílela na ženském hnutí, jako funkcionářka ženského kroužku ve studentském spolku Slavia se seznámila s Viktorem Dykem (svým budoucím manželem). Krátce učila na lyceu Vesny v Brně (v letech 1907–1909), následně se natrvalo usídlila v Praze a živila se jako novinářka. Její doménou byla literární i divadelní kritika a fejetony zabývající se aktuálními otázkami společnosti a zejména ženskou otázkou. Většinu kritik a esejů věnovala autorkám a osudům významných českých žen. Časopisecky také otiskla asi 15 povídek a řadu básní. Knižně jí vyšel román Mládí (1909) a básnická sbírka Cestou (1920). Zabývala se i překladem, a to z jihoslovanských literatur (např. I. Vojnovič, Car Emin, V. Nazor a další), knižně vydala překlad knihy I. Cankar: Pro blaho národa (1907). V roce 1928 se provdala za Viktora Dyka a po jeho smrti roku 1931 se věnovala péči o jeho literární pozůstalost, sama uspořádala a vydala výbor Dykových povídek Mladost (1933).

Charakteristika díla

Do odborného života vstoupila disertační prací na téma fylotaxie rostlin, tedy postavení listů u listnatých rostlin. V práci se zabývala charakterem tohoto postavení a dosavadním výzkumem a teoriemi v této oblasti. Už v této disertační práci prokázala přístup, který jí byl vlastní – racionalita. Dokázala kriticky pracovat s fakty, dožadovala se experimentálního výzkumu ne na modelech, ale na skutečných rostlinách, a kriticky se vymezila vůči dosavadním teoriím. Její další kroky ale už vedly přes pedagogickou práci k novinářské.

Dílo Zdenky Háskové je tvořeno zejména novinářskou prací. Přispívala do řady periodik – do Ženského obzoru, Ženského světa, Cesty, Lumíru, Samostatnosti, Národních listů i do Lidových novin. Okruhy jejího zájmu byly široké, psala literární a divadelní recenze, fejetony, vzpomínkové články i na téma ženské otázky. Další oblastí, které se věnovala, byla jihoslovanská literatura. V řadě článků se zaměřovala na tvorbu jihoslovanských autorů, časopisy i obecně na soudobou situaci či historii těchto národů. Zejména časopisecky vycházely její překlady, nejčastěji překlady básní, povídek či ukázek z dramatické tvorby (například autorů, jako byl V. Car Emin či V. Nazor). Knižně vyšel překlad dramatu Pro blaho národa od Ivana Cankara.[1] Uspořádala sbírku z díla Viktora Dyka s názvem Mladost. [2] Z vlastní beletristické tvorby časopisecky otiskla přibližně 15 povídek a knižně jí vyšel román Mládí. [3] V pozůstalosti se dochovalo velké množství dopisů například od Arneho Nováka, Heleny Malířové, Rudolfa Medka či Rudolfa Kepla.

Ve svých časopiseckých recenzích se věnovala soudobé literární produkci, a to především jejím ženským představitelkám. V sériích článků představovala nově vycházející díla a v nich obvykle shrnovala dějovou linii, základní témata a postavy, v nichž se zabývala jejich charakterovými vlastnostmi. Literární svět obvykle vnímala jako disparátní, jako rozdělený mezi svět žen a mužů. Hlavní důraz pak kladla právě na popis ženských postav, které podle ní mají mít charakter dokumentu doby. Věnovala se také kompozici a formální stránce děl, nejčastěji vyčítala jazykovou neoriginalitu, otřepané fráze, přílišnou jazykovou zdobnost či nesouměrnost díla. Autor podle ní má zcela ustoupit do pozadí, nesmí být zprostředkovatelem mezi čtenářem a hrdinou. Články také soustředí na literaturu pro mládež. Vadilo jí, že to nejsou umělecké knihy, ale pouze vydavatelské činy, negativně hodnotí jejich přílišnou strojenost a ten fakt, že nejčastěji tyto knihy píšou vychovatelé a učitelé, a ne umělci. V divadelních kritikách se vyjadřuje nejčastěji vůči samotnému ztvárnění daného dramatického díla. Nabízí popis děje a hodnotí výpravu i herecké výkony.

Množství článků je věnováno řadě soudobých témat. Například v roce 1918 jí vycházely na pokračování články v časopise Nové Čechy zaměřené na situaci na školách. Hásková se vůči školství vyjadřuje velmi negativně, podle ní je to něco strašlivého, dítě v něm ztrácí samo sebe a musí neustále zápasit se svým okolím, je v něm neustále potlačována všeobecná bystrost, poučuje o životní nespravedlivosti a naplňuje duši dítěte předčasnými příkořími. Systém je ale špatně nastaven i vůči učitelům, a zejména učitelkám, jim je odjímána ta nejintimnější svoboda tím, že jsou neustále podrobovány mravnostní kontrole. Na vlastním příkladu (vzpomínky na školní léta i vlastní učitelská zkušenost) pak dokládá, jak může tento systém uškodit.[4]

Nejdůležitějším tématem jejích článků je ženská otázka. Obhajovala práva žen politicky se angažovat a získat tak právní i veřejnou rovnost s muži, zároveň ale deklarovala, že je třeba neztrácet svou ženskost, zapojila se také do diskuzí o celibátu. Její eseje pro Ženský svět se věnovaly osudům významných českých žen, jako byla Eliška Krásnohorská či Bohuslava Rajská. Novinové články Zdenka Háskové se vyznačovaly racionální argumentací a důrazem na fakta. Odmítala stereotypy, v nichž ženy kladly důraz na svou citovou stránku, vyjadřovaly se afektivně, zdůrazňovaly svou emocionalitu a sentimentalitu. Ženská otázka podle ní už nebyla aktuální, ženy už ukázaly, že jsou rovny mužům, ale bylo třeba dále usilovně pracovat a posilovat obraz ženy – racionální a silné osobnosti.

Soupis díla

HÁSKOVÁ, Zdenka: Cestou. Praha: Ludvík Bradáč, 1920

HÁSKOVÁ, Zdenka: Mládí. Praha: Grosmann a Svoboda, 1909

DYK, Viktor: Mladost (uspořádala Zdenka Hásková). Praha: F. Topič, 1933

Zdroje

KOL. autorů: Lexikon české literatury díl 2, sv. 1.Praha: Academia, 1993

TURKOVÁ, Helga: O literární pozůstalosti Viktora Dyka a Zdenky Háskové, in Básník a politik, Praha: Akropolis, 2004, str. 124–132

HECZKOVÁ, Libuše: Píšící Minervy. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2009

NOVÁK, Arne: Šedesátka Zdenky Dykové, in Lidové noviny 48, č. 268, 28. 5. 1938, str. 9

TOMEŠ, Josef: Viktor Dyk a T. G. Masaryk: Dvojí reflexe češství. Praha: NLN, 2014

BOROTOVÁ, Milena: Viktor Dyk, Zdenka Hásková-Dyková, literární pozůstalost. Praha: Literární archiv Národního muzea, 1958

MOLDANOVÁ, Dobrava: Zdenka Hásková (medailonek), in Hluchavky: povídky o dívkách z přelomu století. Praha: Albatros, 1980, str. 177–178

ELISOVÁ, Jana Bajaja: Žena a spisovatelka Zdenka Hásková (bakalářská práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Pedagogická fakulta, 2015

Reference

  1. CANKAR, Ivan: Pro blaho národa, Praha: Tiskový výb. čs. sociálně dem. strany dělnické, 1907
  2. DYK, Viktor: Mladost. Praha: F. Topič, 1933
  3. HÁSKOVÁ, Zdenka: Mládí. Praha: Grosman a Svoboda, 1909.
  4. HÁSKOVÁ, Zdenka: Na školách, in Nové Čechy 1, 1918, č. 4, str. 155–157; č. 5, str. 215–218; č. 6, str. 257–263; č. 7, str. 325–328; č. 8, str. 359–363, č. 10, str. 422–423